Demokratická mentalita v poválečných troskách

Celou tu dobu, co se vleče ukrajinský konflikt, mně pronásleduje dojem, že ani v tom nejlepším případě nemůže skončit jinak, než úplně špatně. 

Putin je v Rusku a my jsme v NATO. Když nebude v Rusku Putin, bude tam jiný gosudar. S pravděpodobností hraničící s jistotou, se nebude od Putina příliš lišit. A pokud ano, neexistuje stín sebemenší záruky, že k lepšímu. 

Jsou-li Ruští gosudarové skutečně šílení, a pustí se do křížku s NATO, všichni zemřeme, protože tak to ve válkách největších jaderných arzenálů chodí. Nic moc se s tím nadělat nedá, než to akceptovat. Ale pokud nejsou šílení, tak až kolem Donbasu zemře dostatečný počet lidí, aby to všechny unavilo, dojde na řešení, které po jugoslávských zkušenostech prorokovali všichni rozumní lidé už od začátku. Nikdo ze vzbouřenců na život a na smrt už nedokáže po tom všem žít s Kyjevem v jednom státě. Leda by je někdo přinutil brutálním násilím a snad ani EU není tak šílená, aby prahla po integraci nějakého permanentního východního Belfastu. Ukrajina se rozdělí podle hranice vzájemné nenávisti, někdo dostane částečnou autonomii, někdo třeba úplnou samostatnost, něco si podrží Rusko. Můžeme mudrovat, jestli je to spravedlivé, ale stejně můžeme mudrovat o každém detailu nových hranic v bývalé Jugoslávii a Kosovu. Tedy neplodně. 

Jádro předchozího odstavce jsem na různých místech opakoval už někdy loni v březnu. Od záboru Krymu uběhl víc než rok, od Majdanu to na podzim budou dva. Ti co věří, že Rusové jsou skutečně šílení už také stihli uvěřit tomu, že po pár týdnech bez Nivy z Matedy Rusové svrhnou Putina a nahradí ho nějakým svým Obamou, že Putin brzy obsadí Kyjev a nebo umře, že Rusko rychle zkrachuje, že rubl je jen krok od zničení a že pak už bude jen mír a jistoty a pravda a láska. Nic z toho se nestalo. Možná je na čase uvěřit, že jako každá občanská válka i tahle jednou skončí. A poražení budou všichni. 
Nejvíc samozřejmě ti, co přišli o život v mezidobí, kdy obě strany věřili v drtivé vítězství . Peníze utopené v embargu a hysterickém zbrojení tolik nebolí, dají se vydělat znovu. Ale i my v pohodlným závětří si odneseme následky, které tak snadno napravit nepůjdou. Všichni ti domovní důvěrníci, co obnovili své staré umění sepisovat seznamy zrádců a zaprodaných médií, všichni ti občanští demokraté, co věří, že vláda by měla sledovat, jestli média nepíší něco z vládního pohledu nepatřičného a jestli náhodou nezpochybňují naše nerozborná spojenectví, ti nám tu zůstanou. Zůstanou tu lidé, co věří, že jezdit do Kyjeva řečnit proti tamní zvolené vládě je skvělým hrdinstvím našich politiků , ale běda jak by se v naší svobodné zemi ruský motorkář dopustil nějakého politického gesta, to by bylo trestuhodné vměšování. Zůstanou tu lidé, co nedokáží poznat doublethink, protože si myslí, že může pocházet vždy jedině z Ruska a nikdo jiný ho neumí. Zůstanou tu lidé, co upřímně věří, že president se napřed má zeptat amerického velvyslance , než někam vyrazí. Jako by vojenské obranné společenství nutně zahrnovalo též politický protektorát a jako by existoval nějaký závazek toto společenství nejen bránit při napadení, ale aktivně jej rozšiřovat.  Zůstanou tu lidé, co věří, že válka jaderných mocností se dá vyhrát. Zůstanou tu lidé, co věří, že demokratická práva mohou být suspendována, když se dostanou do křížku s oficiální vládní politikou. Zkrátka, zůstane tu s námi spousta mentálních vzorců, schopných udělat z nás stejné Rusko, které jsme si tak přáli demokratizovat ať to stojí co to stojí....A budeme s tím muset žít i dávno po té, co se všechny kosti obětí zbytečné války rozpadnou v prach.