Klíč od blázince králů

Už léta mám slabost pro Daniela Landu, jako ostatně pro každého, kdo tvrdohlavě dělá to, čemu věří a moc nepočítá zkažená vejce a dlažební kostky letící jeho směrem.  A také mě pochopitelně baví, jak někteří ztrácí soudnost, sebeovládání a často i slušné vychování, když mu něco pochválím.  

Jenže Klíč králů bude těžké chválit. Tedy, sem tam si někdo nějaký ten důvod k pochvale najde, protože k vidění je toho hodně a kdo si z hodně dokáže vybrat málo a pominout zbytek, třeba své pětistovky za lístek neolituje. Jsou tam upíři a vrány, new age-rasta elfové, jacísi uprchlíci z Avataru (jeden z nich dokonce předvede taneční kreaci zakončenou reverzním Meresjevem - pozpátku se odplazí z podia), čarodějnice měnící podobu (jedna jednou), je tam ten chlápek, co zpívá v Kabátu (tady zpívá v bílém mantlu), je tam něco jako ošklivá Evropská unie (nebo alespoň její předpisy) jsou tam zkorumpovaní politici (tepaní satirickým ostří ala Luděk Sobota v nejlepší formě), roztomilé dětičky, kterým jim svítí čepičky, zlí skřeti v plamenném pekle (ne za trest, prostě mají dekoratéra se zálibou v hořících tapetách), sebeobětování i zdivočelé davy. Jen tam trochu chybí nějaká bytelná love story a odvázaná postelová scéna, ale nemůžu ručit za to, že jsem jí neprospal.

Pejsek Daniel a kočička Miriam spolu prostě upekli dort a s každou vrstvou náplně si divák opakuje mantru „divnější už to být nemůže“, když to náhle s příchodem nové divoce kostýmované figury rázem divnější je. Sem tam se navíc ještě mihne náznak, že postavy mezi sebou mají pletek víc, než je ukázáno, ale pro časový přetlak pádícího děje se to prostě do dvou hodin než v náznaku nevešlo. Nebo by koeficient divnosti překročil všechna měřítka.

Doprovodná hudba divná příliš není, divné je, že to ani není takový ten echtovní Landa, spíš jakýsi instantní muzikál z pytlíku, nevýrazné i když často hodně hlasité zvuky, které uchem prošumí a valný dojem po nich nezůstane. A Landovy texty, i v jeho nejlepších kouscích občas trochu řídké, víc než co jiného tentokrát chutnají jako svíčková ze závodky. Spousta vody, hrst zeleniny, rychlý průlet kolem masa. Ještě se mi nestalo, abych viděl muzikál a už po pár hodinách si nedokázal vzpomenout na jediný slogan, jediný hudební motiv. Kdybych si nějakým omylem koupil takové CD, pravděpodobně bych ho brzy někde zašantročil nebo pověsil na keř, aby zaháněl špačky od rybízu.

Místo melodie či sloganu mi utkvěl jediný hlavní dojem. Landa si před nějakým časem přečetl Noční hlídku nebo něco jiného z Lukaněnkovi série, kde také žijí podivné bytosti včetně upírů a mágů v mírně nepochopitelném společenství, rozhodl se přidat svoje oblíbené bubáky a spasitelské nápady, nelásku k současnosti, deset deka chiliasmu a napsat něco neuvěřitelně symbolického a hlavně velkolepého. Ovšem už před polovinou se mu to začalo zamotávat, komplikovat, kulhat a nespojovat dohromady, takže pak i divák zůstávající při vědomí se čas od času musí ptát, jestli něco neprospal. Výsledek na poslední chvíli ještě trochu proškrtal a z bezradnosti odsunul jakoukoliv katarzi do údajného druhého dílu, na který ovšem podle mě bude těžké sehnat diváky, pokud tedy vůbec sežene producenty. A aby bylo i těm spícím jasné, že tohoto dílu už je opravdu konec, po posledním patetickém kvílení napochodují na jeviště skřítkové a začnou tleskat, jako že už můžeme jít domů. Zaplať Svantovit!

PS: a mimochodem. Ten klíč je buď kámen nebo tam ještě vůbec nebyl. Takže tak nějak...