Václav Havel a Václav Klaus – přátelé na život a smrt

Za sto let budu asi mít trochu jiné starosti než dneska. Budu se v pekle učit francouzsky, budu poslouchat pláč a skřípění zubů a budu toužebně vyhlížet den, kdy mi bude povoleno stát ve smolném kotli Leninovi na hlavě. A budu čekat, jestli se někdy tam do podsvětí donese zpráva o tom, že Česko ještě existuje a mně se splnila předpověď.

Od okamžiku, kdy si Václav Havel naposledy rozpačitě odkašlal, uplynulo třistapětašedesát dní a tak tu máme další příležitost k dohrávce populárního derby dvou nesmiřitelných Vašků. Paradoxně si myslím, že výhoda nemusí nutně být na straně přeživšího. Ten co hraje z věčnosti, na vašich obrazovkách buď shora dolů, nebo zdola nahoru, podle toho komu fandíte, byl z rozhodnutí nejvyššího sudího zbaven možnosti přilévat olej do ohně, což do budoucna může hrát spíše v jeho prospěch.  Kopání do mrtvoly pravděpodobně zpočátku publikum šokokuje svou rebelantskou vyzývavostí a vzbudí tak ohlas snadno zaměnitelný s potleskem, ale jako dlouhodobá strategie by to časem mohlo v publiku probudit ochranitelské instinkty. A sklidit nakonec bučení a ostré hvizdy.

Nevyhnutelností života ovšem je, že i druhý Vašek si jednoho dne potrhne nějakou tu větičku, ale na co myslel, když si to potrhoval, už za něj budou muset vysvětlit jiní. Dost možná budou mít dost rozumu a časem zjistí, že Václav Havel a Václav Klaus nebyli zas až tolik odlišní, jak si jejich ega přála, aby byli. Protože ať už měli s naším nepatrným flekem na globusu jakékoliv plány, základem k jejich provedení byla svoboda. Tím se ovšem dostávají na tutéž stranu mince.  Na tu stranu mince, kam exponenti totality ani nejsou fyzicky schopni vstoupit.

Havel byl revolucionář a po každé revoluci pochopitelně musí přijít nějaká ta všednodenní fáze normální praktické politiky. U nás naštěstí nedošlo k tomu, že by se revolucionáři a praktici při předávání štafety navzájem popravovali, ale místo poprav tu vyrašil osobní spor dvou vyhraněných osobností obdařených početnou klakou.

Rétorika, že Havel byl Satanův agent, se snaží vyvolat dojem, že místo jedné diskontinuity tu máme vlastně dvě, čímž nás ovšem připravuje o zakladatelský mýtus. Protože podle téhle rétoriky, praktici jsou vlastně taky revolucionáři a začínají na zelené louce. Místo sjednocujícího mýtu, tu máme nesmiřitelnou válku, místo společnosti, která logicky navazuje na svržení komunismu, živí jedna strana mýtus o Havlově satanském původu a druhá strana mýtus o ukradené revoluci.

Nějak se nemůžu zbavit dojmu, že to není dobře a že se to s jen malým zkrocením osobních animozit dalo sehrát líp a do budoucna by to pak odvedlo lepší službu. Ale třeba to ani jinak nejde. Třeba prostě oba Vašky důvěrně známe, víme, že zahýbali manželkám, jeden si tu tam přihnul a pouštěl na svobodu svoje kamarády a jiné zloděje, druhý zase často budil dojem, že měl něco společného s přesuny různého majetku do nesprávných kapes. To není dobrý materiál pro tvorbu heroických mýtů.

Přitom takové pozitivní mýty potřebujeme. Když vedeme své žabomyší války, je dobré si těsně před tím, než začnou půllitry břinkat o hlavy, připomenout, že přes všechny rozdíly vyrůstáme z jednoho kořene. A existovat můžeme, jen když ten kořen bude zdravý. A svoboda je dobrý kořen.  Za pár desítek let, až ega definitivně vyšumí, si  doufám  Češi postupně uvědomí, že jak Havel, tak Klaus, se oba zasloužili o tentýž kořen, i když každý jiným způsobem. Jeden tím, že vytrvale stál za svým svobodným přesvědčením navzdory pronásledování, a druhý tím, že často i navzdory prvnímu, se zasadil o metody pěstování svobody i v časech všedních. 

Pak už nebude potřeba ve významné dny pořádat nesmiřitelná derby, ale místo toho budou všichni fandové svobody společně pietně vzpomínat anebo společně pořádně slavit. Spokojená země prostě nemůže existovat bez občasné pořádné hojně navštěvované party bez kazišuků! A pravidelná party je lepší, než čekat, jestli náhodou nevyhrajeme někde něco v hokeji!